Příběh Simony: 5 věcí, které jsem měla vědět před nástupem do autoškoly
Je mi šestnáct let a ještě před pár týdny bych vám s naprostou jistotou řekla, že řízení auta není nic pro mě. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem se bála.
Jedno odpoledne jsem přemýšlela, co dál. Chtěla jsem se někam posunout, naučit se něco nového a udělat něco pro svou budoucnost. A právě tehdy na mě vyskočila reklama na autoškolu.
V tu chvíli mi to bylo jasné.
Chci řidičák.
Jenže spolu s tím přišlo snad tisíc otázek.
Co když mě nevezmou? Co když neprojdu lékařskou prohlídkou? Co když ještě nemůžu začít? Co když budu nejhorší? A hlavně... co když zjistím, že na řízení prostě nemám?
Dnes už znám odpovědi na všechny tyhle otázky. Jen škoda, že jsem je neznala tehdy. Ušetřila bych si spoustu zbytečného stresu.
Obava č. 1 – Co když mi kvůli brýlím lékař nedovolí řidičák?
První zastávkou byla lékařská prohlídka. Nosím brýle na dálku a byla jsem přesvědčená, že právě tady můj sen skončí. Seděla jsem v čekárně a v hlavě si přehrávala ten nejhorší scénář. Když mě paní doktorka pozvala dál, sotva jsem ze sebe dostala větu: "Chtěla bych si udělat řidičák." Asi poznala, jak jsem nervózní, protože se jen usmála a zeptala se, proč se tolik bojím. Když jsem jí vysvětlila, že nosím brýle, jen mávla rukou. "Brýle vůbec nejsou problém. Spousta řidičů je nosí." V tu chvíli ze mě spadl obrovský kámen. Tolik dní jsem se trápila úplně zbytečně.
Obava č. 2 – Vždyť mi ještě není sedmnáct
Další šok přišel při vyplňování přihlášky. Najednou jsem si uvědomila, že mi vlastně ještě ani není sedmnáct. "Tak nic," říkala jsem si. "Počkám další rok." Jenže pak jsem si na stránkách autoškoly přečetla o programu L17. Četla jsem článek snad třikrát, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu jsem mohla začít už teď. Ještě před chvílí jsem byla smutná a najednou jsem měla chuť radostí skákat po pokoji.
Obava č. 3 – Myslela jsem si, že budu jediná, kdo se bojí
Když přišel den zahájení kurzu, nervozita byla zpátky. Cestou do autoškoly mi moje druhé já našeptávalo, že na to nemám. Že jsem nikdy neřídila. Že ostatní budou určitě šikovnější. Dokonce jsem stála přede dveřmi a přemýšlela, jestli se nemám otočit a jít domů. Nakonec jsem ale vzala za kliku a vešla dovnitř. Rozhlédla jsem se po učebně a najednou jsem se musela usmát. Všichni kolem mě vypadali stejně vyděšeně jako já. V tu chvíli mi došlo, že v tom nejsem sama.
Instruktor nás přivítal klidným hlasem a řekl větu, na kterou asi nikdy nezapomenu. "Nemějte strach. Nikdo z vás sem nepřišel jako řidič. Od toho jsme tady my." Najednou jsem cítila, jak ze mě všechna nervozita pomalu odchází. Poprvé jsem se začala na celý kurz opravdu těšit.
Obava č. 4 – Myslela jsem si, že první jízda bude katastrofa
Po několika hodinách teorie přišla první jízda. Instruktor mi ukázal, jak nastavit sedačku, zrcátka, vysvětlil mi ovládání auta a pak se na mě podíval se slovy: "Tak zkuste nastartovat." V tu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Otočila jsem klíčkem, pomalu pouštěla spojku a opatrně přidávala plyn. Auto se rozjelo. Krásně se mi auto rozjelo a díky instruktorovi nezhaslo. A za pár minut už jsem objížděla kužely a měla jsem pocit, že to možná přece jen zvládnu.
Kdybych si mohla něco vzkázat zpátky v čase, řekla bych si jen jednu jedinou větu.
"Simono, přestaň se podceňovat. Jednou budeš řídit auto a budeš se smát tomu, jak ses na začátku bála."
Obava č. 5 – Největší překážkou nebyla autoškola
Když jsem ten den odcházela domů, uvědomila jsem si jednu zvláštní věc. Ani jednou se nestalo nic z toho, čeho jsem se celé týdny bála. Nikdo se mi nesmál. Nikdo na mě nekřičel. Nikdo mi neřekl, že na to nemám. Naopak. Každý byl trpělivý. Každý mi chtěl pomoct. A největším kritikem jsem byla po celou dobu jen já sama.
Kdybych si mohla něco vzkázat zpátky v čase, řekla bych si jediné:
"Simono, přestaň se podceňovat. Za pár měsíců budeš řídit auto a budeš se sama sobě smát, jak moc ses na začátku bála."
To ale není konec...
Když jsem začala psát tenhle článek, myslela jsem si, že se vejdu na jednu stránku. Jenže čím víc jsem vzpomínala, tím víc zážitků se mi vybavovalo. A pak mi došlo, že to nejzajímavější vlastně ještě ani nezačalo. První jízda v opravdovém provozu. První kruhový objezd. První parkování.
První chvíle, kdy jsem si říkala: "Tak teď už to vážně nezvládnu."
O tom vám ale povím zase příště.
Teď už musím zavřít notebook. Vedle mě totiž netrpělivě sedí můj pejsek s vodítkem v tlamě a dává mi jasně najevo, že procházku už dál odkládat nemůžu.
Tak zase příště.
Vaše Simona. 🐾